Reeshuv blog

A znovu… obrazovka mi svítí do obli�?eje v potemnělém pokoji a já si přemílám uplynulé dny. Přemýšlím o tom co se stalo, kdo mi co řekl, jak se kdo zachoval. Někdo mi říkal (a mohlo to být v televizi), že ve spánku se v hlavě, v podvědomí ukládají informace o tom, co se za daný den stalo. Kdo hodně spí, má dobrého pamatováka. A já si takhle přemýšlím ve stavu bdělém. Když se třeba podívám pár dní zpátky a vzpomenu si na objetí se Shtikym, nebo na podanou ruku se Smallym. Když si vzpomenu na: „Ahoj, měj se krásně“, „Kdy máš �?as? Zajdem na pivko“, Hey dude, how you doing?" a tak… říkám si jak je to fajn. Že tohle spousta lidí přece nemá. Že jsem hodně bohatej :)

Byl jsem te�? dlouho na neschopence. A celou tu dobu jsem byl doma a měl spoustu �?asu na všechno. Další věcí, kterou spousta lidí v�?etně mě neumí, je všímat si a vstřebával všechny mali�?kosti co se dějí. Mívám tendence myslet na to co bude. Nebo co bylo… špatnýho. Vždy jsem musel myslet na písemku, maturu, práci… že je přede mnou něco nepěknýho a tak. Ale te�?. Je pravda že jsem musel mít �?asu (a to doslova) víc než dost, abych si byl schopen uvědomit, jak je pěkný popřemýšlet o tom pěknym co nedávno bylo. Musel jsem se tak příšerně nudit, že mi nezbylo nic jiného. A tím jsem objevil. Objetí, pěkný slova, smích, srandu. Tohle všechno jsem měl. Jedna naše známá mi kdysi řekla, že den, kdy se ani jednou nezasměješ, je ztracenej den. Nepamatuji si kdy jsem naposledy zažil den, kdy bych se ani jednou nezasmál nebo alespoň nepousmál. To je dobře. I v den maturity jsem se nasmál až jsem se za břicho popadal. Smích evidentně neni limitován žádnou špatnou budoucností nebo blbou náladou.

Zítra k doktorce a pak do práce. Hrozně se tam netěšim :) Ale bude tam spousta skvělých lidí. Bude sranda, budem si vzájemně nadávat na dementní zákazníky, budu si dělat kvanta �?ajů, a ve�?er v 9 přijedu domů, abych ráno v půl sedmý vstal a jel zase tam. Tohle bude te�? můj život. Budu chodit do práce, věnovat se kapele a lidem. Nic přede mnou už není. Žádný strašák jménem maturita. Nic co bych měl překonávat. (Krom sebe sama). Ono se něco objeví a nebude to dlouho trvat. Ale zatim je vše za mnou. Zní to jako konec nějakýho filmu :) ale to zdaleka není. Jen te�? nadchází jakási „Chapter 2“. Další etapa. Nevím jestli to ostatní cítí také tak podobně. Že škola, úkoly a všechny podobné věci co dělali 13 let jsou pry�? a te�? chodí do práce, vydělávají peníze… a… dál… ?

Někdo se nedostane ani přes „Chapter 1“. Ale já jí prošel. Je úspěšně uzavřená. Sice to trvalo trošku dýl, ale hotovo. Spousta lidí to samozřejmě jako �?ást brát nemusí.

Vzpomínám si jak jsme s kamarádem (a je to dlouho, možná jsem to sem už psal) seděli u něj doma. Ten kamarád dostal zrovna výu�?ní list, našel si práci a za�?al bydlet sám. A tak jsme tak seděli, popíjeli vodku s džusem, poslouchali hudbu a monitor nám (stejně jako te�? mě) svítil do obli�?eje. „Co budeš te�? dělat dál?“ zeptal jsem se a kamarád odpověděl: „Budu pracovat… no.. pracovat….“ a nevěděl jak dál. Podívali jsme se na sebe. Došlo nám, že je už dál a jde pracovat. A co pak? Doufat že se povede jet někam na týden na dovolenou? Pracovat, najít si dívku a mít pak děti? Jet podle scénáře?….… Na náladě nám to moc nepřidalo. Na mě v tu dobu �?ekali dva (nakonec tři :D) roky ve škole a tak jsem to tak necítil. Ale te�? jsem ve stejné situaci jako on. Akorát o pár let později. Te�? ten kamarád bydlí tam kde za�?al předtim bydlet… se svojí přítelkyní a pracuje stále tam kde pracoval. Má se podle všeho dobře, ale do hloubky jsme se o tom nebavili. Budu mu muset zavolat.

Je tady říjen a já jsem novej �?lověk. Stále na cestě…