Reeshuv blog

Jak začít… věčnej problém. Začít něčím smyslupným, něčim pěknym a zvláštnim co by podtrhlo a pěkně nastínilo následující text. Vymyslet to se mi asi nikdy nepodařilo a dnes začínám trapně takhle, abych se tomu vyhnul. Za dobu absence psaní sem se toho zase tolik změnilo. Zas je toho tolik co říct a přitom nevim pořádně jak. Celý tenhle zápisníček se dlouhou dobu stavěl za myšlenku: „bojovat“, „vidět všechno světle“, „učit se sám ze sebe“, „učit se…“, „učit se…..“. A teď… Můj štít. Ten štít kterej jsem si celou tu dobu tak pracně budoval. Ten štít za který jsem se vždycky přikrčil a on odklonil útok, ten štít který jsem dával každému jako příklad… je pryč. Není. Vypařil se, zmizel. A důvod? Možná ten, že jsem udělal maturitu. A nebo by to, jak jsem udělal řidičák? A nebo to, že jsem našel skvělou práci? Zní ty důvody dost uvěřitelně? Proto mi spadl můj štít na zem? To tak moc nedává smysl až mi to vadí. Hodně jsem se ptal sám sebe a nakonec i jiných lidí, co to může být. Táta mi řekl, že se v mém dosavadním životě změnilo za tři měsíce tolik, co jemu ne za pár let. Rád bych tomu věřil… ale co se změnilo. Ano, už nechodim do školy a chodim do práce, s Andrejkou se naše cesty rozešli, s MFD jsme na vzestupu což změna neni, snažim se svůj hlas propůjčit nově kapele Sandboy, řídim auto, zažívám i nové zkušenosti s prací v kolektivu atd… Nepřijde mi jako by toho bylo zas tolik. Anebo je?

Část první: „Práce, její průběh a lidi v ní“

Práce kam chodím je víceméně přesně to, co mi jde. Počítače, internet a komunikace s lidmi. Profesně to zvládám dobře, jenže už ne tolik psychicky. Když jste na lince, volají Vám lidi… všechny druhy lidí a vy postupem času zjistíte, že existujou tak ubohý, tak hloupý, tak smutní lidé, jejichž existence nemá žádný smysl a Vy s nimi musíte mluvit. Mluvim asi drsně ale když tam sedim a slyšim ty „hlasy“, nebo ty slova který prostě při normálním rozumu nedávají smysl, neni mi přitom dvakrát hej. Jak můj štít zmizel, nechávám se tím moc unášet. A když vzhlédnu od monitoru před sebe, uvidím lidi co se na sebe smějou a povídají si a pak jinde vidim jak se pomlouvají či si stěžují. NEJDE MI TO NA ROZUM!! nechápu! Jde to mimo mě! Kde to jsem?! Proč?! Co je na tom baví? Co z toho mají? Nikdy jsem se s tím nesetkal. Kolektiv je tam plný emocí, plný citů a plný všeho možného. Mám tam ty lidi moc rád na to abych k tomu mohl být uplně lhostejný. Poslední dobou to je tak zlý, že jen sedim u svého počítače, s nikym se moc nebavim a tvářim se smutně.

Takový jsem nebyl že?

Část druhá: „Praha“

Tohle slovo začínám nenávidět čím dál tím víc. Miliony lidí, miliony aut, miliony všeho… Jezdit v mhd kolem 8 hodiny ranní je prostě horror. A jet autem nemá cenu protože všude, všude, opakuju VŠUDE jsou zácpy! Jezdím teď do práce jinudy. Jinou cestou než je ta na Kačerov. Čistě proto že jezdit další roky několikrát denně tu samou cestu mě přestalo bavit. Jezdim tramvají a skoro pokaždé si nade mne stoupne někdo, kdo si neumí po ránu vyčistit zuby. Naštěstí ale čichat obsah žaludečních šťáv dotyčného nemusím dlouho, protože skoro pokaždé nastoupí nějaký důchodce kterého musím (ještě musím, brzo se mne stane zamračený ignorant) pustit a slůvko děkuji? To už důchodci asi zapoměli uplně. Stejně tak jako lidmi na lince (v práci, myslim ty lidi dementní) tak i lidmi v mhd začínám čím dál víc opovrhovat. Je to tim že roste moje vnitřní ego? Nebo čim?

Část třetí: „Takový ty menší voloviny co zněpříjemňují život“

Nejede mi auto a jeho oprava v nedohlednu… Proč? Nemám tak dobrý známosti a vlastně ani čas abych to mohl řešit. Tiscali… „Ano pane, smlouva na dva roky!“ „Víte pane, když nevypovíte službu přesně v daný termín, načtou se Vám další dva roky a to je pokuta 10 000,–“, „Ano to jsme Vám na začátku neřekli ale to si musíte přečíst všeobecné podmínky“. Stání na přechodu. Místo pěti metrů jste stál čtyři. Přijďtě nám to na stanici vysvětlit do 5 pracovních dnů!

Část čtvrtá: „Všechno je super ale vlastně v hajzlu“

Tak co. Všechny dílčí věci jsou v pořádku. Mám maturitu, čímž se mamce tak neskutečně ulevilo, že to cítím každý den. Mám práci kde jsem dostal přidáno. Mnoho nových přátel. Mám auto i řidičák. Kapelu která jde vzhůru. Tak co je? Co je sakra? Kde je můj štít který by měl být silný jako nikdy?

Část pátá: „A co nějaké to poučení?“

Není… snad jen to, že člověk který byl vyrovnaný a sám se sebou spokojený již takový není a to dokonce podle všeho bez důvodu.

A tak pokračujem… Chapter 1 jak jsem mluvil předtím je úspěšně za mnou a Chapter 2 začala tak, jak jsem si to nepředstavoval. Ale člověk si kolikrát něco představuje a jak to nakonec dopadne je úplně jedno. Všechno jen dokazuje to, abych zas začal budovat. Abych propustil to dobrý a to zlý nechal za dveřmi. Mám se dobře že? Na co si stěžuji?

And what comes next is up to You….