Reeshuv blog

A je tu zase neděle. Mnou nenáviděný den. Stalo se pravidlem, že pokud se mi v tenhle prokletej den nepodaří vypadnout z domu, zůstanu tu sám u kompu jenom se svejma myšlenkama a to je pak zajímavý :) A dnes se mi opět nikam nepodařilo utéct protože mi neni dobře. Vždycky je tu v pokoji takový šero a já se většinu času válim po posteli a koukám na Simpsony. Jenže po šestym dílu to začne být nuda a na mne dopadne takové podivné temno, které právě dopadá úplně vždycky v tento čas. Kdy je neděle, všechno je unavený (jenom máma ne, vždycky si na neděli něco vymyslí a maká), nikdo nevolá, cítím se sám a mám čas na všechno a přitom na nic. Do toho mě hlodá pocit že jsem tento den naprosto zabil a nic zvláštního nebo užitečnýho jsem neudělal. A takovej pocit mi vadí hodně. Kdy jsem v ten den nic nedokázal, nic neudělal, nikam nezajel a nic nezařídil a dokonce si ani neodpočinul, protože to prostě nejde. A tak neděle nemám rád, protože jsou takový temný, neužitečný, nepoužitelný a po neděli vždycky následuje pondělí. Na druhou stranu mám spoustu času něco promyslet a třeba to napsat. Jako teď. Mám chuť teď vysvětlit jak se to s těma mojima postama má. Vlastně všech těch pár lidí co tyhle moje výlevy čtou říkají, že jsou depresivní, stagnující, smutný, temný…

Jo, jsou… a tak to má být. Baví mě to tak. Psát sem jen tak, co se mi za den událo vtipnýho mě prostě nebaví. Nevidim v tom smysl. Když se mám hezky,nepotřebuju řešit proč se tak mám. Co já potřebuju vyřešit je, necítit se blbě, smutně, rozpolceně… a abych toho dosáhl, musím nad tím přemýšlet a psát to pomáhá zachytit myšlenky, stavy atd… a pak z toho vycházet. Minulej post byl asi hodně špatně napsanej když z toho Lanna dokázala vyvodit to, že sedim doma a brečim. Shtiky vyvodil že jsem „emo“ a vůbec to tak všichni pochopili. To jasně ukazuje, že jsem to prostě a zkrátka špatně napsal. Tenhle můj blog je takovej (a teď si zase přihodim mnou tolik oblíbený přirovnání… a… když už tu byl štít, může tu být i meč) meč, věc kterou používám v boji proti mě samotnému. Protože největší můj nepřítel jsem v první řadě já a ten můj podřadnej slaboučkej mozeček. Jak jsem se kdysi cítil dobře, vyrovnaně a tak… jak jsem se vztyčenou hlavou dokázal oponovat nepříjemnostem a podobně… je to nějak pryč a já se začínám podobat (teď už minulému) Krajwymu víc, než jsem ochoten připustit. „Bojuj! Neutápěj se, zvedni prdel a něco dělej!“, živě si pamatuju jak jsem mu tohle na blog psal. A teď, ač se snažim, nějak mi ten boj nevychází. Vůbec jsem nechtěl aby tenhle zápis zase spadnul do popisování mého stavu. Chtěl jsem jen vysvětlit, proč jsou moje zápisky tak temný, ačkoliv do „Emoboye“ a podřezávání žil mám opravdu hodně daleko. Momentálně se cítím spíš jako vědec, co studuje svůj duševní stav. Nesnaží se ho řešit, jen ho studuje. Sleduje věci co se mu honí hlavou a snaží se je přiřadit ke konkrétním věcem. Snaží se poskládat co k čemu patří. „V souvislosti s jakým pocitem jsem právě udělal tohle?“, „Co mě dohnalo říct tohle?“ a hlavně „Proč se teď takhle cítím?“. Každý den se na tyhle otázky můžu ptát. Odpovědí jsem zatím našel strašně málo. Sice hodně málo, ale přece nějaký tam jsou takže nejsem na mrtvém bodě.

Na poli poznání, jsem v předchozí (přematuritní) době dosáhl docela dobrých výsledků. Myslel jsem si, že jsem postoupil o další „level“ a můžu dál do života, který mě překvapil svou obtížností. Bohužel nemůžu udělat „esc“ – „load“ – „last saved game“ a tak musím utéct do rohu, nechat si nabít energii a znovu se zkusit probojovat skrz ty kvanta nepřátel. Na druhou stranu jsem rád že si o tom takhle přemýšlím a snažím se z toho těžit.

Cywe jestli mi někdo řekne že jsem Emo! (Tuso, Shtiko bez poznámek, díky).

„Pluji na své loďce. Právě jsem na ní udělal poslední úpravy po tom, co jsem zdolal obrovský vodopád a potom co mne opustil spolujezdec. Loďka teď vypadá výborně. Nová a docela i vyblejskaná. "Prááásk!“ větev jako kráva mi právě udělala škrábenec po celym pravym trupu! Ach jo… podívám se před sebe a zjišťuji, že tady je voda mnohem divočejší než ta co byla před vodopádem. Na ostatních lodích tu potkávám uplně jiný lidi. I to prostředí je jiné. Stromy kolem řeky (která je teď PODSTATNĚ širší než co byla před vodopádem) jsou větší a různorodější. Na lodi mám sice škrábanec ale to je jen kosmetická chybka… spíš že to pádlo které jsem si celou dobu tak pracně udržoval je naštípnutý. Jééééééé.. to bude zase práce dát ho dohromady."

This entry was posted on Sunday, December 3rd, 2006 at 16.54 and is filed under Nezařazené. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site. Edit this entry.